Malá gesta, která nás vracejí k sobě
Jsou dny, kdy máme hlavu plnou myšlenek, tělo stažené napětím a jen těžko hledáme chvíli klidu. Jindy jsme unavení, bez energie, nebo máme pocit, jako bychom se od vlastního těla trochu vzdálili. A někdy vlastně ani nevíme, co přesně potřebujeme. Jen cítíme, že bychom se rádi na chvíli zastavili a nadechli…
V takových chvílích nemusíme vždy začínat tím, že se pokusíme změnit své myšlenky. Někdy může být mnohem přirozenější začít u těla.
Tělo a mysl totiž nejsou dvě oddělené nádoby ~ neustále spolu komunikují. Způsob, jakým dýcháme, jak se pohybujeme, jak vnímáme dotek nebo oporu pod nohama, může ovlivňovat naše prožívání, náladu i pocit bezpečí.

Pojďme se společně podívat na několik jednoduchých technik, které můžete vyzkoušet a možná pak zařadit i do běžného dne. Nevyžadují žádné zvláštní vybavení, předchozí zkušenosti s jógou ani mnoho času. A každá z nich může být malou pozvánkou k návratu do přítomnosti.
Právě na tomto propojení stojí somatický přístup k józe. Místo abychom se soustředili především na to, jak”!správně” provést jednotlivé pozice, obracíme pozornost k tomu, jak se v nich cítíme. Zkoumáme, co nám přináší úlevu, co nás podporuje a jak můžeme prostřednictvím drobných pohybů, dechu a všímavosti lépe naslouchat sami sobě.
Znáte ten pocit, kdy je ve vás nahromaděné napětí, neklid nebo přebytek energie? Kdy máte chuť se projít, protáhnout, zatřást rukama nebo si prostě trochu zařádit?
Vyklepávání je jednoduchý způsob, jak dát tělu prostor k pohybu, aniž bychom museli přemýšlet nad jeho podobou.
Můžeme začít jemným vytřásáním rukou, pokračovat přes ramena a nohy a postupně zapojit celé tělo. Můžeme se pohupovat, přešlapovat, protřepávat jednotlivé části těla nebo nechat pohyb volně přecházet z jedné části do druhé. Může experimentovat s intesitou i rozsahem pohybu. Není potřeba žádná choreografie. Jen zkoumáme, jaký pohyb je nám právě příjemný.
Co se při tom děje?
Pohyb nám pomáhá přesunout pozornost z nekonečného proudu myšlenek k přímému tělesnému prožitku. Zapojení svalů a kloubů nám zároveň poskytuje množství smyslových informací o tom, kde se naše tělo nachází a jak se pohybuje.
Této schopnosti říkáme propriocepce (česky “polohocit”). Díky ní víme například, kde máme ruce, i když se na ně zrovna nedíváme. Když se vědomě pohybujeme, dostáváme více informací o svém těle a můžeme se snáze zorientovat v přítomném okamžiku.
Vytřásání může být příjemným způsobem, jak fyzicky uvolnit část mentální energie při pocitu zahlcení, vnitřního neklidu nebo po dlouhém sezení. Někdy nám pomůže také po náročném pracovním dni, kdy cítíme, že jsme celý den jen seděli, přemýšleli a drželi se pod kontrolou.
Nemusíme se ale třást nijak intenzivně ani dlouho. I několik jemných pohybů může stačit. A pokud nám vytřásání není příjemné, můžeme místo něj zvolit pomalé přenášení váhy z jedné nohy na druhou.

Kolik napětí nosíme ve tváři, aniž bychom si toho všimli? Sevřená čelist, zamračené čelo, napjaté okolí očí. Obličej často odráží, jak se právě cítíme, a zároveň je místem, kterému můžeme věnovat několik okamžiků laskavé péče.
Zkuste si jemně promasírovat čelo konečky prstů, krouživými pohyby přejet oblast spánků, uvolnit svaly kolem čelistí nebo lehce pohladit tváře. Můžete také promnout dlaně o sebe, aby se zahřály, a na chvíli je přiložit na tvář.
Proč může dotek působit příjemně?
Naše kůže je plná nervových zakončení, která neustále předávají mozku informace o tom, co se nás dotýká. Jemný, pomalý a příjemný dotek může podpořit pocit pohodlí a uvolnění. Zároveň nám pomáhá obrátit pozornost od vnějších požadavků k vlastnímu tělu.
Výzkumy dotekových intervencí ukazují souvislost mezi příjemným dotekem a zlepšením některých ukazatelů psychické pohody, včetně stresu a úzkosti. Také menší studie zaměřená přímo na masáž obličeje zaznamenala po masáži snížení subjektivně vnímané úzkosti a negativního rozpoložení.
Masáž obličeje může být příjemným rituálem ráno po probuzení, během pracovní přestávky nebo večer před spaním. Zvlášť když si všimneme, že zatínáme čelist nebo máme pocit, že celý den držíme napětí ve tváři.
Mějme na paměti, že dotek nemusí vždy přicházet zvenčí. Někdy může být velmi podpůrné položit si vlastní dlaň na tvář, hrudník nebo břicho a chvíli vnímat její teplo a váhu.
Překřižte paže před hrudníkem tak, aby dlaně spočinuly na protilehlých pažích nebo ramenou. Potom začněte jemně a střídavě poklepávat pravou a levou rukou. Pomalu, v rytmu, který vám vyhovuje.
Této technice se říká “Motýlí objetí” (Butterfly Hug).
Střídavé poklepávání vytváří rytmický vjem, který můžeme vnímat na obou stranách těla. Společně s pocitem vlastního objetí může nabídnout chvíli fyzické opory a pomoci nám vrátit pozornost k tomu, co se děje právě teď.
Jak může působit na naši psychiku?
Rytmus a opakování mohou být pro některé lidi příjemně organizující. V kombinaci s dotekem vlastních paží nám mohou pomoci lépe vnímat hranice těla a vytvořit pocit, že jsme sami se sebou v kontaktu.
Motýlí objetí bývá spojováno také s bilaterální stimulací, tedy střídavým podněcováním pravé a levé strany těla. Je důležité ale rozlišovat mezi touto jednoduchou technikou a terapeutickým zpracováním traumatu metodou EMDR (Samotné poklepávání není EMDR terapií a není doloženo, že by samo o sobě zpracovávalo traumatické vzpomínky).
Můžete ho vyzkoušet ve chvílích napětí, nejistoty nebo když potřebujete na okamžik obrátit pozornost k sobě. Není však nutné pokračovat, pokud vám dotek nebo rytmus nejsou příjemné. Někdy stačí jen položit ruce na ramena a chvíli tak zůstat.

Dech je jedním z mála tělesných procesů, který probíhá automaticky, ale můžeme do něj také vědomě vstoupit a ovlivnit jeho rytmus.
Když jsme ve stresu, často dýcháme rychleji a mělčeji. Když jsme naopak v klidu, dech bývá přirozeně pomalejší. Vědomá práce s dechem nám proto může nabídnout jeden z přístupů, jak ovlivnit vlastní prožívání.
Jednou z jednoduchých technik je čtvercový dech (box breathing).
Představte si čtverec, jehož každá strana představuje jednu fázi dechu:
Poté celý cyklus opakujte několikrát podle potřeby.
Co se děje v těle?
Dýchání je úzce propojené s autonomním nervovým systémem, který mimo jiné řídí srdeční činnost, trávení a řadu dalších procesů, jež nemusíme vědomě ovládat.
Jednou z jeho součástí je parasympatický nervový systém, který se podílí na procesech odpočinku, obnovy a trávení. Jeho důležitou součástí je také bloudivý nerv (nervus vagus). Ten propojuje mozek s řadou orgánů v hrudníku a břiše a podílí se mimo jiné na regulaci srdeční činnosti.
Zpomalené a pravidelné dýchání může ovlivňovat srdeční rytmus a některé ukazatele aktivity autonomního nervového systému. Výzkumy ukazují, že pomalé dýchání může krátkodobě podpořit některé fyziologické ukazatele spojené s regulací stresu.
Čtvercový dech může být užitečný ve chvílích, kdy jsme roztěkaní, potřebujeme se soustředit nebo si vytvořit malý prostor mezi jednotlivými úkoly.
Malá ale důležitá poznámka: Zadržování dechu nemusí vyhovovat každému. Pokud vám způsobuje nepohodlí, pocit nedostatku vzduchu nebo zesiluje úzkost, zadržování jednoduše vynechte. Můžete zkusit jen jemně prodloužit výdech, případně nechat dech úplně přirozený. Cílem není dech kontrolovat za každou cenu, ale najít rytmus, ve kterém se cítíte dobře.
Někdy nepotřebujeme další pohyb ani dechovou techniku. Potřebujeme se jednoduše zorientovat. Uvědomit si, kde jsme, co nás obklopuje a o co se můžeme opřít.
Jednou z nejjednodušších cest je vědomý kontakt se Zemí.
Postavte se, pokud je vám to příjemné, a vnímejte chodidla na podlaze. Zkuste si všimnout, kde se dotýkají země, jak se rozkládá vaše váha a zda cítíte rozdíl mezi pravou a levou nohou. Můžete jemně přenášet váhu ze strany na stranu nebo lehce pokrčit kolena.
Potom se uvolněným pohledem rozhlédněte kolem sebe. Všimněte si několika věcí, které vidíte. Možná barev, tvarů, světla dopadajícího na stěnu nebo známého předmětu v místnosti. Nemusíte hledat nic specifického. Jen dovolte očím, aby se na chvíli rozhlédly.
Proč je to užitečné?
Když jsme ve stresu nebo zahlcení, naše pozornost se často zúží. Můžeme být natolik ponoření do myšlenek, obav nebo vnitřního napětí, že přestáváme vnímat okolní svět.
Vědomé rozhlédnutí a vnímání kontaktu se zemí nám mohou pomoci znovu se zorientovat v přítomném okamžiku. V somatice tomu někdy říkáme orientace a uzemnění (grounding).
Nejde o to přesvědčit se, že je všechno v pořádku, ale spíše si připomenout: Jsem tady, v relativním bezpečí. Tohle je prostor, ve kterém se právě nacházím. Pod nohama mám podlahu. Kolem sebe vidím věci, které znám.
Tato jednoduchá praxe se hodí ve chvílích rozptýlení, nejistoty, zahlcení nebo když máme pocit, že jsme příliš ponoření do vlastních myšlenek. Můžeme ji zařadit také do pracovního dne, zejména pokud pracujete online, nebo před důležitým rozhovorem.

Tato technika je možná nejjednodušší, a přesto někdy jedna z nejtěžších. Nevyžaduje žádný pohyb ani zvláštní dechovou techniku. Jen chvíli pozornosti a ochotu naslouchat.
Zastavte se a položte si několik otázek:
V somatickém přístupu se pro vnímání vnitřních tělesných pocitů používá pojem interocepce. Je to naše schopnost vnímat, co se odehrává uvnitř těla: například tep srdce, dech, hlad, žízeň, napětí, teplo nebo únavu.
Interocepce nám pomáhá rozpoznávat tělesné signály a postupně lépe porozumět tomu, co potřebujeme. Není to však žádný vnitřní detektor, který nám vždy poskytne jednoznačnou odpověď. Někdy jsou naše pocity nejasné, někdy si jich všimneme až zpětně a někdy je pro nás obtížné je vůbec rozpoznat.
A to je v pořádku.
Proč se vyplatí naslouchat tělu?
Naše tělo často signalizuje potřeby dříve, než si je uvědomíme na vědomé úrovni. Můžeme například zjistit, že za podrážděností se skrývá únava, za neklidem potřeba pohybu nebo za pocitem zahlcení potřeba na chvíli přestat přijímat další informace.
Somatický check-in můžeme zařadit kdykoli během dne. Před začátkem práce, po náročném telefonátu, během přestávky nebo večer před spaním.
A nemusíme vždy najít velkou odpověď. Někdy je tím nejdůležitějším zjištěním, že potřebujeme sklenici vody, otevřít okno, protáhnout se nebo si na pět minut lehnout.
Kyčle, pánev a spodní záda jsou oblasti, kterým při každodenním sezení často nevěnujeme mnoho pozornosti. Přitom se podílejí na naší stabilitě, pohybu i způsobu, jakým vnímáme vlastní tělo.
Zkuste si lehnout na záda s pokrčenými koleny a chodidly opřenými o podložku. Pomalu nechte kolena klesnout na jednu stranu a potom na druhou. Rozsah pohybu nemusí být velký. Můžete také jemně kroužit pánví, přitahovat kolena k hrudníku nebo zkusit příjemné protažení do tvaru půlměsíce (banana asana).
Jak nám takový pohyb může pomoci?
Jemné rotace a plynulé pohyby nám umožňují zkoumat rozsah pohybu, vnímat svalové napětí a postupně nacházet polohy, ve kterých se cítíme pohodlněji.
Pohyb zároveň přináší pozornost zpět k tělesnému prožitku. Místo abychom se snažili něco vydržet nebo dosáhnout určitého protažení, můžeme experimentovat: Co se změní, když pohyb zpomalím? Co když zmenším jeho rozsah? Co když se na chvíli zastavím?
V oblasti pánve a kyčlí se někdy mluví také o svalu bedrokyčlostehenním, známém jako iliopsoas nebo zkráceně psoas. Tento sval propojuje bederní páteř s horní částí stehenní kosti a hraje důležitou roli při pohybu kyčlí a stabilizaci trupu.
Občas se o něm říká, že je to „sval duše“ nebo že v sobě ukládá trauma. To je spíše poetická metafora než přesné anatomické vysvětlení. Stres a dlouhodobé napětí mohou ovlivňovat svalové napětí i způsob, jakým se pohybujeme, ale trauma není doslova uložené v jednom konkrétním svalu.
Jemné pohyby pánve a kyčlí mohou být příjemné po dlouhém sezení, při pocitu ztuhlosti nebo ve chvílích, kdy potřebujeme trochu zpomalit a vrátit pozornost do těla.

Možná právě tohle je nejdůležitější připomenutí ze všech.
Ne každý den potřebujeme rozhýbat tělo, protáhnout svaly nebo pracovat s dechem. Někdy jsme unavení natolik, že i představa desetiminutové praxe představuje další úkol na seznamu povinností.
I to je důležité vnímat.
Můžeme si lehnout, položit ruce na břicho a jen pozorovat, zda vnímáme pohyb dechu. Nemusíme ho prohlubovat ani měnit. Můžeme si všimnout, jak se tělo dotýká podložky, kde cítíme její oporu a zda je nám v této poloze příjemně.
A pokud ani to není ono, můžeme si jednoduše pustit hudbu, podívat se z okna nebo si dopřát chvíli bez jakéhokoli záměru.
V trauma-informovaném přístupu je důležitá možnost volby. Každé cvičení je pozvánkou, nikoli povinností. Nemusíme překonávat vlastní hranice ani se snažit dosáhnout určitého pocitu. Učíme se rozpoznávat, co nám dělá dobře, a respektovat také chvíle, kdy potřebujeme méně.
Všech sedm technik má něco společného: pomáhají nám obrátit pozornost k vlastnímu tělu a navázat s ním o něco laskavější kontakt.
Nemusíme je všechny praktikovat každý den. Nemusíme si ani pamatovat jejich názvy nebo přesný postup. Můžeme si z nich postupně vybírat podle toho, co právě potřebujeme.
Někdy nám pomůže několik minut volného pohybu a vyklepávání. Jindy dotek, který nám připomene, že jsme tady. Někdy pravidelný dech, jindy jen vědomí Země pod nohama.
A možná časem zjistíme, že právě v těchto drobných okamžicích vzniká něco důležitého: schopnost lépe vnímat sami sebe, rozpoznávat své potřeby a reagovat na ně s větší laskavostí.
Nejde o to být stále klidní, vyrovnaní nebo dokonale napojení na své tělo. Jde o to mít možnost se k sobě vracet. Znovu a znovu. Tak, jak právě můžeme.
Pozvánkou k prvnímu kroku proto je: Potkejte sami sebe tam, kde právě jste.
S láskou, Šárka♡
Pokud zrovna hledáte úlevu od psychického napětí a rádi by jste zkusili některé z těchto technik také v praxi, připravili jsme pro vás s autorkou toho článku a úžasnou lektorkou jógy Šárkou Soudkovou, sedm krátkých somatických a jógových videí. Každé z nich nabízí trochu jinou cestu: k uvolnění, ukotvení, vnitřní síle, klidu nebo odpočinku. Můžete si vybrat podle toho, co právě potřebujete, a praktikovat vlastním tempem. Více najdete na této stránce >>